Seznamování se s monoski v Karlově pod Pradědem
10. - 16. ledna 2009

      V sobotu po obědě jsme vyrazili do Karlova pod Pradědem. Pominu-li Víťou pořízený popis cesty (pletl si doleva a doprava), dojeli jsme bez bloudění. To horší přišlo večer, kdy zamčel auto a zabouchl do něj klíče. Naštěstí šéf kurzu projevil jistou dávku šikovnosti, když se nám do auta vloupal a klíče zachránil, takže jsme sem nemuseli hnát tchány z Olomouce s náhradním klíčem.

      No a v neděli to přišlo. Šup do lyže a už mi nebylo pomoci. Půl dne mi trvalo naučit se udržet na té potvoře rovnováhu, a pak mě šoupli na vlek. Sama jsem ujela asi dva metry, ale asistenti naštěstí záhy pochopili, že budou muset jet se mnou. To horší přišlo, když jsem se v pořádku dostala až nahoru na kopec. Poněvadž jsem musela dolů. Dostala jsem tisíc pokynů, jak si mám poskládat ruce, nohy, hlavu a vůbec všechny části těla, jak se zatáčí, zastavuje, který stablík (rozuměj stabilizátor, jinými slovy ta malá mrcha s lyžinou, co člověk drží v ruce), má být zatížený a kterým se dá mávat ve vzduchu, na kterou stranu mám mrsknout bokem... No hlava mi to příliš nepobrala. Naštěstí některý chodící asistent jezdil se mnou, držel mě ve svých spárech, řídil, brzdil, vyrovnával...

      Mně osobně se z celého dne nejvíc líbil večer v hospodě. Jednak jsem si tam konečně nacpala bříško, a jednak (to bych jinak ani nebyla já) jsem si tam našla kocoura. Černý, tříletý, veliký, společenský, bez ocásku, Cecil. Vyvaloval se porůznu na jídelních stolech, aby mu šlo od kamen teplo do kožíšku.

      Protože jsem přes noc nevymyslela žádnou věrohodnou výmluvu, proč musím zůstat v posteli, ráno jsem se vyhrabala a zas do lyže. Než jsem se vzpamatovala, už jsem byla nahoře na svahu. A zas dolů. Ale šlo to lépe jak včera, na nejmírnějších kouscích už i sama... Přežila jsem. Nejvydařenější byl opět večer v hospě a pak panáčkování u karet .

      Úterý jsem strávila v horizontální poloze, poněvadž mi zcela odešly záda, a v lyži jsem vydržela asi tak minutu. To je na sjezdování dost málo. Středa pak opět pokračovala ve znamení pádů. Jezdila jsem s Lisoněm, a je to pěkný lump. Desetkrát mě přesvědčil, než jsme se rozjeli, že mě drží a nepustí, a ono ejhle, hlavou dolů a nohama navrch jsem zjistila, že se ani nerozjel, ale stál a díval se, za jak dlouho spadnu. No obloučků už jsem samostatně zvládla celkem dost (maximum je asi pět ), ale v terénu velice mírném. Tak těžko říct, co přijde zítra...dnes to skončilo pouze rozkřápnutím brýlí a zohnutím stablíku, ale stále jsem mezi živými...